Dvounožky a čtyřnožci

  Mám psa. Jmenuje se Attila. Pro ty, co je to zajímá, je to maďarský ohař.
  Mám druhého psa. Teda Petra má psa, ale jeden byt z nás dělá jednu smečku. Jmenuje se Esu. A je to fenka border kolie.
  Mám pocit, že jim občas začínám rozumět.
  Mám kolem sebe spoustu lidí. Blízkých i úplně cizích. Mám pocit, že jim občas nerozumím vůbec.

 A co z toho? Asi je pro mne jednodušší pozorovat psy a snažit se je chápat, než poslouchat lidi a snažit se jim porozumět. Možná je to tím omezeným slovním projevem psů. Jejich výrazivo je natolik omezené, že jsou schopni mluvit jen v jasných jednoduchých větách. Není tam prvek - vyslovím formuli, ale myslím něco úplně jiného.

Na druhou stranu, přílišná jednoduchost je někdy taky na škodu. Oznámení "je mi blbě". A nic víc. A následuje, "pomoc mi". Hmmm, rozvitá věta o specifikaci syndromu by se šikla, jenže kde nic tu nic. No jo, ale to jsou jen drobné bolístky celé komunikace.

A tak se snažím komunikační karamboly minimalizovat. Jeden by řekl, že to nemůže být tak složité, když s někým (něčím) žijete skoro 8 let. Ale přiznejme si, že právě my lidé, když s někým žijeme déle, tak místo abychom ho chápali čím dál víc, tak se většinou začneme bytostně vzdalovat. V porozumění, komunikaci, chápání a tolerování chování. A to se zvířátkem nemůžeme dopustit. Nemůžete mu říct, sorry přestali jsme si rozumět, půjdeme si každý jinou cestou. Takže se snažím co mi síly stačí. A někdy to není jednoduché. Pejskovština přes svou jednoduchost má skryté odstíny a intonační variace. Jsem ráda, že občas preludujeme spolu v jedné tónině.