Dvounožky a čtyřnožci

  Mám psa. Jmenuje se Attila. Pro ty, co je to zajímá, je to maďarský ohař.
  Mám druhého psa. Teda Petra má psa, ale jeden byt z nás dělá jednu smečku. Jmenuje se Esu. A je to fenka border kolie.
  Mám pocit, že jim občas začínám rozumět.
  Mám kolem sebe spoustu lidí. Blízkých i úplně cizích. Mám pocit, že jim občas nerozumím vůbec.

 A co z toho? Asi je pro mne jednodušší pozorovat psy a snažit se je chápat, než poslouchat lidi a snažit se jim porozumět. Možná je to tím omezeným slovním projevem psů. Jejich výrazivo je natolik omezené, že jsou schopni mluvit jen v jasných jednoduchých větách. Není tam prvek - vyslovím formuli, ale myslím něco úplně jiného.

Na druhou stranu, přílišná jednoduchost je někdy taky na škodu. Oznámení "je mi blbě". A nic víc. A následuje, "pomoc mi". Hmmm, rozvitá věta o specifikaci syndromu by se šikla, jenže kde nic tu nic. No jo, ale to jsou jen drobné bolístky celé komunikace.

A tak se snažím komunikační karamboly minimalizovat. Jeden by řekl, že to nemůže být tak složité, když s někým (něčím) žijete skoro 8 let. Ale přiznejme si, že právě my lidé, když s někým žijeme déle, tak místo abychom ho chápali čím dál víc, tak se většinou začneme bytostně vzdalovat. V porozumění, komunikaci, chápání a tolerování chování. A to se zvířátkem nemůžeme dopustit. Nemůžete mu říct, sorry přestali jsme si rozumět, půjdeme si každý jinou cestou. Takže se snažím co mi síly stačí. A někdy to není jednoduché. Pejskovština přes svou jednoduchost má skryté odstíny a intonační variace. Jsem ráda, že občas preludujeme spolu v jedné tónině.

Jsme zpět.

  Je to strašné. Poslední článek z října 2014 je děsivým odrazem toho, jak jen fejsbukujeme, lajkujeme a nepíšeme.

  Na mou obranu - taky jsme hodně cvičili a hodně pásli a snažili se fotit a natáčet. A pak upravovat a střihat a všemožně blbnout s výsledky.

  A co naši pejsci? Jsou naprosto super. Plní nám první poslední. Někdy hned a někdy to trvá. Jenže si přiznejme, že naše přání jsou mnohdy složitá na splnění. A pro čtyřnožce z řad Maďarů obzvláště. Takže Attilka zdárně splnil zkoušky F1, HtM1 a DWD1, tedy dogdancingové zkoušky. A udělal mi tím obrovskou radost. Hlavně proto, že poslední z nich byla halová. Bylo tam spousta, pro něj jistě lákavějších, vjemů než koukat na moje krokové sekvence. A ten borec to ustál bravurně. 

  No a Esunka, naše paní Hujerová, to je no comment. Rok 2015 byl pro ní vstupním na poli DD. Splnila všechny postupky do druhého levelu a vytancovala si titul MoD1 (Master of Dogdance 1). V obedience splnila na výbornou OBZ a OB1 a dostala svůj první pohárek za třetí místo v Silvestrovském závodě. Naprostá bomba pro mne byl její aport. Takhle luxusně ho udělala poprvé. Moje pochvala byla náležitě obrovská, takže se mladá dáma poněkud rozdivočela. Ale nakonec jsme si doťapkaly pro bronz. 

  A samostatnou kapitolou je vstup Esunky a Petry do pasecího světa. Obě se to učí a je to čím dál lepší je pozorovat, jak do sebe začínají zapadat jako hodinový strojek. Pro Esunku je to ta nejpřirozenější zábava, do které nás postupně vtahuje. A tak se jí polehounku přizpůsobujeme a pozorujeme to, co tu bylo po staletí a funguje to stále stejně. Bez počítačů, techniky a jen tak, jak si to diktuje sama příroda. No a pan Attila? Ten si začíná myslet, že je borderka. Pomáhal Esunce při převádění stáda. Šli jsme spolu v jeho čele a dělali stop - psa. A na pastvině si užil i trochy toho paseníčka. Doprovází nás na všechny akce a je to zlatíčko.

  A nejlepší na tom všem je, že mít dva psy byl ten nejlepší nápad. Jsou jako brácha se ségrou. Blbnou spolu, brání sebe navzájem, starají se o sebe. Je to to nejúžasnější - pozorovat je spolu. Takže asi tak.

  Jo a ještě jedna věc. Nesmím zapomenout na agility. Attilka se mnou a pro zábavu. Protože, když on chce, tak je neskutečnej Hujer a má z běhání radost a dovádí, jako kdyby byl štěně. A Esunka? Ta trénuje a trénuje. Náběhy do slalomu a sbíhačky. Na těch teďka s Petrou makaj nejvíc. Esunka je fakt týpek. Musí si to rozebrat v mozečku a popřemýšlet. Všechno si to ošahat a udělat z toho rutinu. A pak, když to všechno poskládá, tak je úžasné na to všechno koukat. Na to jak lehce klouže po parkuru. Paráda. 

  A co bylo dál v roce 2015. Řada úžasných táborů a akciček, setkání se starými známými a poznání nových úžasných lidiček. Otevření dalších, pro nás nových, úžasných světů psích sportů. A o tom všem zase jindy.