Jsou jako já - nedokonalí

Nejsem dokonalá. Mám neuvěřitelnou spoustu chyb. O některých vím, o některých vědí ti ostatní a spousta z nich teprve vypluje na povrch. Vyvíjím se a se mnou se vyvíjí i moje nedokonalost.

Mám psy. Jsou úžasní, šikovní, učenliví, citliví a empatičtí (z mého pohledu). Ale ani oni nejsou dokonalí. Nejsou to stroje. Jsou to stejné bytosti. JSOU JAKO JÁ.

Jeden umí to a druhý něco jiného. Každý se učí nové věci svým tempem. Když je zvládnou, tak je oba dělají s různou precizností a různou rychlostí. Když nemají náladu, nedělají nic. Nezlobím se na ně. Mají na to právo. Neznamená to však, že nemusí uposlechnout když je zavolám k sobě. Ale i to je věcí domluvy. Už pochopili, že když poslechnou, budeme mít z toho prospěch všichni. 

Když nám něco nového nejde, není to chyba ani moje ani mého pejska. Je to prostě chyba v dorozumění se. Moje představa o cestě a cíli je jiná, než jak ji chápe pes. Je na mne jestli budu trvat na své cestě a nebo jestli změním úhel pohledu nás obou a najdu zlatý střed. To první je prostě pro psa těžké a pro mne pohodlné. To druhé je středně náročné pro nás oba. Já si musím lámat hlavu s cestou, pejsek s provedením. Každý do dosažení cíle vložíme stejný kus práce. Naše radost bude ale společná a budeme oba vědět, že jsme to společně dokázali.

Nastanou situace, kdy zjistím, že prostě nevím. Tedy vím cíl, nevím cestu. Nic mne nenapadá. Prostě čas pro trenéra, kamarády a ostatní nezávislé pozorovatele je tu. Nejsem z těch co přiznají porážku snadno. A není pro mne jednoduché přijmout pomoc. Ale uznávám, že někdy je to potřeba. Je super, když má člověk někoho, kdo ho nakopne. Poradí mu, jak dál.

A když to prostě ani tak nejde. Nevadí. Žádný cvik ani trik není pro další společný život důležitý. Není to něco, co když nebudeme zvládat, tak se nám zhroutí svět. Je to jen nic z kterého možná časem vznikne něco. A pokud mi to nic překáží v tom, že nemohu jít na zkoušku v nějakém sportu? Je to jen mé rozhodnutí, že spolu se psem se budeme na něco připravovat. On to bere, jako zábavu, kterou děláme spolu. A já? Je dobré si vzít ze psa příklad. Všechno je to jen HRA. SPOLEČNÁ HRA.

Život se psem není pod psa - Konrad Lorenz

Právě jsem v půlce této knihy a náramně se bavím. A nebo je mi z toho smutno? Kdo ví.

    Kniha poprvé vydaná v roce 1983 je do jisté míry, dnešních moderních metod výcviku a porozumění psům, historická vykopávka. V kapitole jak naučit základní povely se dozvíme, jakpak se down učí tlakem na zadek a šíji, nebo u méně chápavého psa podražením noh. V dnešní době pozitivky a klikání velmi úsměvné počínání.

      Jiné kafe je ale kapitola "Žaloba na chovatele".  Už v roce 1984 stížnost na šlechtění psů pro krásu a výstavy s potíráním naturelu psa. Tedy jeho přirozeného chování. 

A poslední odstavec :" A nyní se ptám chovatelů, u nichž se předpokládá, že psům rozumějí. Nebylo by lepší zařadit do chovu také někdy takového statečného, ostrého a věrného psa, i kdyby se při bodovém hodnocení tělesných proporcí umístil hůř než ony dokonale vytvarované triumfy kosmetické péče o plemeno? Jinými slovy, nebylo by občas vhodné zařadit do chovu jedince, který nenese vlohy pro dokonalý standard, ale který je povahově typickým jedincem svého plemene?

V kapitole se mimo jiné hovoří i o tom, jak se chov některých plemen rozdělil na dvě větve. Pracovní a výstavní. Copak mi to, ze světa borderek, připomíná. 

No nicméně sice nemám ještě dočteno, ale doporučuji jako zajímavé retro čtivo.

Dvounožky a čtyřnožci

  Mám psa. Jmenuje se Attila. Pro ty, co je to zajímá, je to maďarský ohař.
  Mám druhého psa. Teda Petra má psa, ale jeden byt z nás dělá jednu smečku. Jmenuje se Esu. A je to fenka border kolie.
  Mám pocit, že jim občas začínám rozumět.
  Mám kolem sebe spoustu lidí. Blízkých i úplně cizích. Mám pocit, že jim občas nerozumím vůbec.

 A co z toho? Asi je pro mne jednodušší pozorovat psy a snažit se je chápat, než poslouchat lidi a snažit se jim porozumět. Možná je to tím omezeným slovním projevem psů. Jejich výrazivo je natolik omezené, že jsou schopni mluvit jen v jasných jednoduchých větách. Není tam prvek - vyslovím formuli, ale myslím něco úplně jiného.

Na druhou stranu, přílišná jednoduchost je někdy taky na škodu. Oznámení "je mi blbě". A nic víc. A následuje, "pomoc mi". Hmmm, rozvitá věta o specifikaci syndromu by se šikla, jenže kde nic tu nic. No jo, ale to jsou jen drobné bolístky celé komunikace.

A tak se snažím komunikační karamboly minimalizovat. Jeden by řekl, že to nemůže být tak složité, když s někým (něčím) žijete skoro 8 let. Ale přiznejme si, že právě my lidé, když s někým žijeme déle, tak místo abychom ho chápali čím dál víc, tak se většinou začneme bytostně vzdalovat. V porozumění, komunikaci, chápání a tolerování chování. A to se zvířátkem nemůžeme dopustit. Nemůžete mu říct, sorry přestali jsme si rozumět, půjdeme si každý jinou cestou. Takže se snažím co mi síly stačí. A někdy to není jednoduché. Pejskovština přes svou jednoduchost má skryté odstíny a intonační variace. Jsem ráda, že občas preludujeme spolu v jedné tónině.

Jsme zpět.

  Je to strašné. Poslední článek z října 2014 je děsivým odrazem toho, jak jen fejsbukujeme, lajkujeme a nepíšeme.

  Na mou obranu - taky jsme hodně cvičili a hodně pásli a snažili se fotit a natáčet. A pak upravovat a střihat a všemožně blbnout s výsledky.

  A co naši pejsci? Jsou naprosto super. Plní nám první poslední. Někdy hned a někdy to trvá. Jenže si přiznejme, že naše přání jsou mnohdy složitá na splnění. A pro čtyřnožce z řad Maďarů obzvláště. Takže Attilka zdárně splnil zkoušky F1, HtM1 a DWD1, tedy dogdancingové zkoušky. A udělal mi tím obrovskou radost. Hlavně proto, že poslední z nich byla halová. Bylo tam spousta, pro něj jistě lákavějších, vjemů než koukat na moje krokové sekvence. A ten borec to ustál bravurně. 

  No a Esunka, naše paní Hujerová, to je no comment. Rok 2015 byl pro ní vstupním na poli DD. Splnila všechny postupky do druhého levelu a vytancovala si titul MoD1 (Master of Dogdance 1). V obedience splnila na výbornou OBZ a OB1 a dostala svůj první pohárek za třetí místo v Silvestrovském závodě. Naprostá bomba pro mne byl její aport. Takhle luxusně ho udělala poprvé. Moje pochvala byla náležitě obrovská, takže se mladá dáma poněkud rozdivočela. Ale nakonec jsme si doťapkaly pro bronz. 

  A samostatnou kapitolou je vstup Esunky a Petry do pasecího světa. Obě se to učí a je to čím dál lepší je pozorovat, jak do sebe začínají zapadat jako hodinový strojek. Pro Esunku je to ta nejpřirozenější zábava, do které nás postupně vtahuje. A tak se jí polehounku přizpůsobujeme a pozorujeme to, co tu bylo po staletí a funguje to stále stejně. Bez počítačů, techniky a jen tak, jak si to diktuje sama příroda. No a pan Attila? Ten si začíná myslet, že je borderka. Pomáhal Esunce při převádění stáda. Šli jsme spolu v jeho čele a dělali stop - psa. A na pastvině si užil i trochy toho paseníčka. Doprovází nás na všechny akce a je to zlatíčko.

  A nejlepší na tom všem je, že mít dva psy byl ten nejlepší nápad. Jsou jako brácha se ségrou. Blbnou spolu, brání sebe navzájem, starají se o sebe. Je to to nejúžasnější - pozorovat je spolu. Takže asi tak.

  Jo a ještě jedna věc. Nesmím zapomenout na agility. Attilka se mnou a pro zábavu. Protože, když on chce, tak je neskutečnej Hujer a má z běhání radost a dovádí, jako kdyby byl štěně. A Esunka? Ta trénuje a trénuje. Náběhy do slalomu a sbíhačky. Na těch teďka s Petrou makaj nejvíc. Esunka je fakt týpek. Musí si to rozebrat v mozečku a popřemýšlet. Všechno si to ošahat a udělat z toho rutinu. A pak, když to všechno poskládá, tak je úžasné na to všechno koukat. Na to jak lehce klouže po parkuru. Paráda. 

  A co bylo dál v roce 2015. Řada úžasných táborů a akciček, setkání se starými známými a poznání nových úžasných lidiček. Otevření dalších, pro nás nových, úžasných světů psích sportů. A o tom všem zase jindy.